Bežecká výprava v obuvi ASICS poutní cestou Camino de Santiago
Obsah
Cíl
Cílem naší výpravy je uběhnout slavnou poutní cestu Camino de Santiago s pokračováním až na mys Fisterra, někdy zvaný Konec světa. Cest do Santiaga je několik. Pro náš běh jsme si vybrali vybrali Camino del Norte (Severní cestu) a chtěli bychom stanovit světový rekord v jejím překonání. Tato cesta měří cca 840 km, jé méně frekventovaná, začíná na severním úpatí Pyrenejí a vede při severním pobřeží Pyrenejského poloostrova.
Společnost ASICS.AS nám poskytla špičkovou běžeckou obuv ASICS, která nám bude oporou pro zdolání vytyčené poutní trasy. Každý z nás je vybaven dvěma páry obuvi, do kterých se po několika hodinách běhu budeme přezouvat.
12. listopadu - odjezd!
Odjezd celého týmu se oproti avízovanému a předpokládanému odjezdu odsunul o jeden den. Shodou špatných náhod nám vypadl čtvrtý člen týmu a na poslední chvíli jsme jej dohledávali. Naším velkým Štěstím byla Hanka, která se uvolila a měla čas a tím nás zachránila. Takže konečná sestava týmu je obměněna o Pepu.
Jsme na místě startu
Cesta byla dlouhá a vyčerpávající – něco po šesté večerní jsme dojeli do místa startu, do Irúnu, a proto jsme se rozhodli start o den odložit. Během tohoto dne jsme se snažili co nejlépe zregenerovat a protáhnout polámané tělo. Ač jsme měli dalšího dne vybíhat, ještě jsme se rozhodli pro krátkou běžeckou prohlídku města :-)
Budíček v 6:00 – vstávat a jdeme do toho!
Cestu jsme měli nastudovanou z místních materiálů jak to jen šlo, ale nepočítali jsme se zradami, které na nás Španělsko chystá. Při výběhu předešlý den jsme si našli start cesty a její část absolvovali, a tak jsme ráno s jistotou v nohou vyběhli na první z deseti dní. Dle profilu jsme počítali s rychlým terénem a pěknou cestou. Jaké však bylo naše překvapení (časem stále narůstající), když terén neustále kolísal z nuly prudce do stovkových výšek. Sečteno podtrženo se nám za první den podařilo nastoupat přes 2000 výškových metrů. Fyzicky se cítíme dobře a nohy nám jedou skoro samy. Po 4 hodinách měníme boty a oblečení – trocha komfortu :-). S týmem jsme sladění na jedničku, holky nás vždy čekají na smluveném místě s něčím teplým k jídlu.
Ty španělské mapy a značení!
První den mohl být, ale pro nás ještě nebyl, předzvěstí problémů se španělskými mapami. Po třech dnech jsme několikráte přišli na to, že španělských 9 km je podle GPS 14 km, že na nepřehledných místech není potřeba dávat značení nebo tam pro jistotu dát dvě a každé opačným směrem. A takových překvapení nás asi ještě několik potká.
Zdenek hodnotí dosavadní průběh: „2. den jsme se dostali několik kilometrů za Bilbao. Co 4 hodiny měníme obuv a pokud je potřeba tak i oblečení a hrozně nám pomáhá pravidelný přísun potravinových doplňků. Je to dlouhé a nemůžeme si dovolit tahat na zádech kila jídla, takže energie v podobě těchto doplňků je k nezaplacení.“ Pavel souhlasí a dodává: „Je to namáhavé a na morál, ale s tím jsme do Španělska jeli a budeme bojovat. I kdyby to měl doběhnout jen jeden z nás, jsme tým, a tak to platí až do finishe.“
Zdravotní problémy se klukům nevyhýbají. Pavel se cítí fit, ale trochu jej trápí puchýře. Pavel: „Kdybych nedělal hrdinu a hned použil naše náplasti, tak se to nestane, ale nepokládám to za velký problém, poněvadž teď vše v klidu absolvuji, jako bych na noze nic neměl.“ Zdenek naopak bojuje s žaludkem a střevy a trápí ho křeče. Zdenek: „Je to jako bych snědl ježečka a ten si teď se mnou pohrával.“
Pořád běžíme!!!
Zdenek stále bojuje se žaludkem, ale pociťuje zlepšení. Cesta je značená terénem, ale kdopak ví, čím nás Španělsko překvapí. Už od rána se smráká, tak snad z toho nebude pršet. Kdepak, je to tady! Nejen španělské značení a mapy, ale už i počasí, jsou proti nám. Chvíli po výběhu začíná pršet a foukat studený vítr. Většina cesty se odehrává terénem a čas od času se vynoří nějaká asfaltová vsuvka, jinak je to OK. Občas se objeví větrná pasáž při pobřeží s mlhou. Mokří, zmrzlí a zablácení se potkáváme s holkama chvíli před obědem a zahříváme se čajem. Tak takové počasí by nikdo z nás nečekal. Ale mapa i značení jsou dnes v naprostém pořádku, tak si před obědem dáme ještě přeběh 5km kopce a zaplníme žaludky.
Nikdy se nenechte ukolébat tím, že se něco daří!!! Z 5 km je kopcovatých 15! Dobíháme k obědu s pohnutou morálkou – je to boj! Cílem dne je Guemes, tam se nějak dostaneme. Druhá část dne je každým dnem těžší. Dnes to natáhneme do noci. Je asi osm hodin a dobíháme do vesničky. Po dlouhém dni nás čeká zasloužená odměna. Alberque (ubytovna pro poutníky) v Guemu patří 72 letému cestovateli Ernestovi. Nikdo tam nemluví anglicky, ale s trochou španělštiny a jazyka rukou a nohou si vyložíme, co vše se nám stalo a co vlastně děláme. Ernesto i jeho hosté jsou z Čechů (nás) u vytržení. Vypráví nám příhody z cest a stále se pozastavují nad naším cílem. Ke spaní jsme dostali vlastní chatečku a po masáži se ukládáme ke spánku. Skvělí lidé - díky za ně!
Ráno jsou nohy jak ze dřeva a přicházíme na to, že jsou svaly, o jejichž existenci jsme až do chvíle, kdy začaly bolet, nevěděli. Patnáct km od výběhu se dostáváme do města Santander, kde trasa místo obíhání vede zátokou, přes kterou nás veze převozník. Takovému zpestření neklademe odpor, fotíme kraby a odpočíváme. Nohy den ode dne cítíme víc a víc – pomalu začínají žít svým vlastním životem. Trasa oproti předešlému dni je celá po asfaltu, což je pro nohy očista - nechci předbíhat, ale je to teprve začátek. Znovu v noci, ale tentokráte s čelovkou na hlavě dobíháme do Cobréces, kde je další alberque. Je zima a po čtvrt hodině zvonění před klášterem jsme se začali smiřovat se spánkem pod širým nebem. V poslední chvíli se zpoza obrovské brány vynořuje prťavý bezzubý mnich, kterému nikdo z nás nerozumí ani slovo. Není potřeba. Ukázal nám dva pokoje a jak náhle se objevil, tak i zmizel. Nu což, spát máme kde. Opakujeme každodenní rituál s masážemi a hajdy do spacáků.
Asfalt dává nohám i botám zabrat
Teď už nepředbíhám, teď už je to opravdu očista, zase asfalt. Osmdesát km jen asfalt – ten dá nohám i botám zabrat. Počasí je parádní, akorát na dovolenou u moře. Již několikrát zmiňované značení nás přimělo razit si chvílemi vlastní trasu, ale tempo je parádní a nohy neprotestují, takže dopředu, jen dopředu! Do postele lezeme s více než 500 km v nohách, ale Zdena začíná cítit úpony holeního svalu a do konce etapy dokulhal. Vypadá to na zánět, ale ráno moudřejší večera.
Je to v háji!
Je to v háji! Noha bolí jak čert a v místech úponu hřeje – zánět?? Dnes nepoběží! „Štve mě to a to jsem slušný. Mám z toho docela depku a nejradši bych řval a nadával! Co můžu dělat?!“, říká sklesle Zdena. „Zítra začínáme 8. den a blížíme se ke konci a o to víc mě ničí myšlenka, že jsem skončil. Dneska dám oddych a jestli se zítra ucítím jen o trochu lépe, tak vyběhnu. Nechci to vzdát definitivně, takže jestli to jen trochu půjde, tak tu ty nohy nechám!“, dodává.
Pavel má se zdravím větší štěstí. „Zdravotně jsem v pořádku, o nohách už prakticky nevím, ale k žádné velké rychlosti běhu je nepřinutím. Spíše se potýkám s puchýři a otlačeninami na nohách, vyrážkou na zádech a podobně.“
Ve chvíli, kdy píši tento článek se Pavel dostává na 250 km před Santiago a ukrajuje další kilometry. Bojuj Brácho!!!
Cíl už máme v dohledu. Nebo doběhu?
„Je ráno a do finále zbývají 3 dny. Mohu chodit! Vstávám v 6 hodin a hlavou se mi honí všechno možné. Poběžím? Byl to jen poplach nebo je to opravdu zánět? Jestli ano, dnes nedoběhnu. Jdu do toho!“
Je ráno, neděle 22. listopadu a z vesnice Piňera vybíhají oba kluci. Je před nimi ještě 230 km a ty vybojují spolu, jako tým. Je to boj, ale Santiago je jediné, co kluky žene dopředu. Po několika kilometrech se objevují problémy už i u Pavla, ale pere se dál. Kyčelní kloub nefunguje, jak by měl a to se na běhu podepíše. První etapa, žádná změna, asfalt. Sny a přání o dlouhém příjemném terénním běhu se klukům začínají plnit a dalších 50 km dne je v parádním eukalyptovém lese. KONEČNĚ!!! Znovu dobíháme za tmy, deště a světel čelovek, do města Mondoňedo. Zdejší albergue spravuje místní policie, tak se na stanici stavujeme pro klíče a pádíme na budovu. Tak takový luxus si nikdo z nás na poutní cestě nepředstavoval. Za takové bydlení by se v ČR nemusel stydět ani politik. Pavel dostává vydatnou masáž a pasivní strečink od celého týmu, Lance Armstrong hadra.
Další ráno se budíme, necháváme holky spát a ubíháme vstříc mlžnému ránu. Už včera počátkem druhé etapy se odklonili od pobřeží a zamířili do vnitrozemí k Santiagu a první překážkou rána jsou pro nás nějaké místní vrcholky. Než jsme vyběhli k vrcholkům, tak to byla dřina, ale příjemné počasí i pohyb. Na hřebeni se ale počasí prudce mění a proti klukům začíná foukat silný vítr. „Na hřebeni to nebyl žádnej med. Měl jsem pocit, že stojím na místě. Ale ten vítr prověřil, že síly ještě máme“ říká Pavel při pauze.
Jak se blížíme k Santiagu, tak se na směrových patnících objevuje hodnota kilometrů ke katedrále, což klukům pomáhá a motivuje k ukrajování kilometrů. Ale jak už jsme několikrát psali, nikdy se nenechte ukolébat, že by Vám ve Španělsku něco ulehčili: orientační patníky sice značí kilometry do cíle, ale co udělá s psychikou, když Vám na patnících ubíhají kilometry z 129km na 124km, dále na 120km a po takové dávce na dalším patníku naskočí 133km? Co se dá dělat, nohy už jedou úplně samy a my tedy jedem s nimi. Den končíme znovu za tmy a pořádně se připravujeme na nová překvapení. „Jedna věc nás těší a to ta, že jestli nás něčím Španělsko zítra překvapí, tak to bude v každém případě naposled, do konce nám zůstává 70 kilometrů a ty rozdupeme“, říká s úsměvem na rtech Zdenek. Jde se spát, tentokrát do kláštera k mnichům, kteří jen kroutí hlavou nad tím, že jsme poutníci v autě a nevěří tomu, že do Santiaga už 9. den běžíme.
Poslední den!!!
To je pocit. Ráno nohy bolí jak za celých deset dní ještě ne, víme, že to budeme muset ještě vybojovat, ale to nás už nezastaví. Ráno si dáme růžovou lentilku a utíkáme celou tuto taškařici šťastně ukončit. Krásná příroda a pohoda venkovských uliček většiny poslední trasy nám běh velmi zpříjemňuje a s radostí se dostáváme na posledních 15km. My to dokážeme!!! Poslední oběd v poklusu a běžíme to ukončit.
Hodina a půl a je to tam!!! Přebíháme poslední vrchol před městem, Monte do Gozo, a otevírá se před námi pro běžného turistu nikterak nádherný, ale pro nás ten nejnádhernější pohled posledních dní. Santiago. Sbíháme z kopce, míjíme ceduli Santiago a poslední 3 km městem si vychutnáváme. 500m před katedrálou se potkáváme s děvčaty a ke katedrále běžíme spolu, Pavel, Hanča, Marťa a Zdenek, celý tým!
Jsme tady! Kluci na sebe koukají a chvílemi jim zrak uteče na katedrálu. Oči se lesknou slzami. „Brácho, my to dokázali!“ „Já vím vole, jsme tady!“ „Díky!“
„Byl to neuvěřitelný zážitek, ale jeho důsledky nám ještě pořád nedochází. Je nám jasné, že jsme dokázali něco, co nikdo na světě, ale zatím je to pro nás dokončený, dlouhý, bolavý, ale krásný běh,“ říkají kluci a ztrácí se do nitra katedrály.
Zkušenosti s obuví Asics
Pavel Paloncý - Boty ASICS – GEL Sensor Trail 2
Velice rychle jsem si na tyhle boty zvykl, takže se mi v nich běželo po celou dobu velmi příjemně. Jak jsem psal již v prvním hodnocení, velice dobře mi sedí na noze a to tak, že nikde v botě nemám ani málo ani příliš mnoho prostoru. Při běhu jsem měnil dva páry bot, oba měly před samotným během naběháno zhruba stejně. Po 4. dnu se mi udělaly puchýře, ale to z důvodu, že jsem běžel v mokrých botách, protože v předchozím dni jsem proběhl nejdříve řekou a pak vydatně pršelo a díky špatnému počasí se nedařilo boty vysušit. Avšak hned další den se puchýře začaly zlepšovat a nebyl s nimi do konce problém. Většinou jsem mezi etapami si chtěl botu zout a uvolnit noze. To jsem později dělal méně a méně neboť během prvních několika km se bota a noha na sebe dokonale adaptovaly a zásah znamenal porušení této rovnováhy.
Dříve jsem musel v botách nosit ortopedické vložky. Když jsem je neměl, po pár dnech běžného nošení, jsem to poznal. V těchto botách jsem celou trasu odběhl bez těchto vložek a bez jakýchkoliv problémů s klenbou.
Bohužel velká část cesty vedla po asfaltu, ale ani tam s nimi nebyl problém. Evidentně systém odpružení funguje dobře, neboť ani při takové zátěži ani na asfaltu jsem netrpěl problémy s klouby. Celkově jsem s botami velmi spokojen, v terénu jsou výborné, ale dá se s nimi běhat dobře i na asfaltu, přestože pro něj nejsou primárně určeny.
Myslím, že i přes velkou asfaltovou část jsme boty zvolili správně. Asfaltová část byla zpočátku jen místy, dost nepravidelně, tedy převažoval terén. Později asfaltu přibývalo, ale terénu bylo relativně stále dost. Silniční boty by mohly mít význam v případě, že bychom si nesli druhý pár bot na zádech na přezutí v terénu. Avšak za této situace bych pravděpodobně jako druhý pár volil terénní, protože si myslím že mít v terénu suché nohy je důležitější. Zásadní bylo tedy mít vícero bot, abychom je v případě zmoknutí, či jiného namočení měnit. Silniční boty využili nejspíše jen v jedné etapě, protože jinak by bylo problematické je přezouvat někde na trase. Pro mě je lepší běžet v krosových botách po silnici než v silničních v terénu
Náplasti Re-skin
Využil jsem je hlavně na lepení bradavek a pat. Několikrát se mi totiž roztrhla ponožka, jak byla tenká a tady mě právě zachránila náplast Re-skin. Na bradavky se dá se stejným účinkem použít i obyčejná náplast, na paty to možné není a myslím, že to je právě uplatnění. Avšak po použití náplastí tímto způsobem (tj. na patu) si těžko dovedu představit její opětovné využití. (Pavel) Náplasti jsem využíval jen a výhradně jako prevenci a to na bradavkách. S oděrkami na bradavkách mám permanentně problém. Stávalo se mi, že jsem se bezmyšlenkovitě s náplastmi i osprchoval a další den s nimi běžel aniž bych je sundal z těla. Z osobní zkušenosti s používáním obyč. Náplastí na tato místa v porovnání s ReSkin náplastmi musím naprosto upřednostnit právě ReSkiny. Jsou vícekrát použitelné, nejsou tak agresivní při sundávání (když mluvím o bezpoduškové náplasti) a ani se vlivem posunu trika po těle ani vlivem potu neodlepují (když mluvím o poduškové náplasti). Jeden den jsme zkoušeli náplast na puchýře mezi prsty a na takovém místě kde dochází k ohybukůže a jejímu posunu i tření nedržela. Celkově jsem s ReSkiny jako novinkou pro mě velmi spokojený.
Zdeněk Štěpánek - Boty Asics – GEL Trabuco 11
Boty jsem měl déle než Pavel, takže jsem měl více času na zaběhání jednoho z párů. Už od začátku jsem se v botě cítil velmi pohodlně. Trochu strach jsem měl z toho, že bota byla o půl čísla větší než boty co běžně nosím, ale mé obavy byly zbytečné. Boty se po několika kilometrech přizpůsobily noze a já neměl sebemenší problém.
Stejně jako Pavel jsem točil dva páry bot. Po každé etapě (půl dne) jsem boty vyměnil, abych stále stimuloval plosku nohy novými impulzy. Měl jsem předešlém roce vážné problémy s klenbou, tak jsem se snažil tímto alespoň trochu předejít problému. Druhá věc, která hrála pro bezproblémový průběh byla i ortopedicky tvarovaná vložka v botě, ale i přes toto všechno jsem tušil nebo spíše předpokládal, že při takovém zatížení se tomuto problému nevyhnu. Za celých 800 km jsem s klenbou neměl jedinkráte problémy!
Hodnocení k životnosti
Vím, že běžecké boty mají životnost okolo 800 až 1000 km. Celkově jsem v 1. páru bot naběhal přes 1400 km a v žádném případě nemám v plánu je házet do koše. Myslím si, že jsem schopen v nich ještě min jednou tolik odběhnout. Na těchto botách budu dále zkoušet jejich životnost cíleně (jestli to nebude praktické pro vás, pro mě to bude při nejmenším zajímavé zjištění). Na botě je menší opotřebení v místě kde se stýká s patou (achilovkou) a pak samozřejmě je oběhaná podrážka, ale v žádném případě tak, jak bych čekal. Poměr terénu a asfaltu u tohoto páru je cca 70:30 (60:40). V druhých botách mám cca 700 km a mohu o nich říci to samé.
Boty prošli extrémním terénem a extrémními změnami terénu: asfalt, lesní cesty, kamenité cesty, pastviny, sucho, mokro – ve velmi krátkém čase nahromaděné ohromné množství zátěže pro botu samotnou: změny podloží a terénu, změny vlhkosti a samozřejmě se noha v botě potí. Další fakt, který musíme přičíst k plusu v odolnosti bot je ten, že se jim nedostávalo péče, při běžném užívání v civilizaci, kdy je myji, suším a čistím.
Nabídka našeho e-shopu
- Kategorie běžecké boty
- Boty GEL Sensor Trail 2
- Boty GEL Trabuco 11